Videogalerii včetně zajímavostí se pokusím sestavit co nejdříve.

Před závodem jsme si říkali, že tento víkend bude zlomový. Ovšem jak zlomový nakonec byl, nikdo nečekal. Počítali jsme s variantami - buď dojedeme a nebo ne. Už nám všem v týmu pomalu docházela síla, trpělivost a i prostředky na neustálé nezdary už prostě nebyly. Říkali jsme si, že po tomto víkendu se rozhodne. Do Sedlčan jsme odjížděli s jediným cílem, dostat se do finále. Ať už to bude B finále, nebo A. Jakékoliv. Před závodem se nám ještě odporoučela vstřikovací benzinová rampička, která začala prosakovat. Naštěstí se našim skvělým mechanikům podařilo i tento problém vyřešit. Den před závody jsme ještě museli sehnat nové svíčky, protože staré už byly na vyhození. Naštěstí se nám nakonec podařilo odjet se vším potřebným a nezapomnělo se ani na gril :-).

Závod Zóny střední Evropy se jel netradičně pouze v neděli a tak nás čekal vcelku napěchovaný den. Na prvním tréninku jsem zkoušel smazat rezervy, které jsem na sobě od posledního závodu shledal a řekl bych, že měřený trénink to potvrdil. Podařilo se mi podle měřeného kola od posledně zrychlit a přiblížit se Jardovi Kalnému (přiznávám, jel pouze jedno kolo). Byl jsem celkově na druhém místě se ztrátou 0,15 s na prvního. Pořadí mi předurčovalo do první rozjížďky stát vedle Petra Bílka, na poleposition.

Pořád máme minimum zkušeností se správným nastavením startovacích otáček u nového vozu a tak jsme raději nastavili trochu více, abychom měli jistotu, že motor "nepovadne". To byla ovšem voda na mlýn pro Petra, který mě přestartoval a já prohrabal. Hned v druhém kole jsem se pokusil na Petra zaútočit, ovšem zvnějšku jsem moc šancí neměl a tak jsem to alespoň bral jako "zatraktivnění" rozjížďky. Hned v následujícím kole jsem se vydal do jokerlapu a začal honit čas. Vyplatilo se, když Petr v posledním kole zajel do jokeru, vyjel už za mnou. Ještě jsme se stihli do cíle trochu postrkat, ale nebylo to nic vážného. Celkově jsem byl druhý za Jardou Kalným, ale potěšila mě ztráta pouhé 1,5 vteřiny, která po souboji s Petrem nakonec nebyla tak velká.

Do druhé rozjížďky jsem opět stál vedle Petra. Pokusili jsme se sundat otáčky, ale to už nám bylo k ničemu. Na startu praskla poloosa - standardně levý kolový kloub. Na tento případ jsme byli připraveni a tak proběhla rychlá (opět o něco rychlejší než posledně) výměna. Spíše nám zůstává nejasné, proč praskla...

Díky osmdesáti bodům ze druhé rozjížďky jsem měl předurčenou startovní pozici vlevo u svodidel. Startoval jsem s pomalejšími vozy, což bylo velké plus. Mínus ovšem byla čerstvě nakropená trať, na které se opravdu těžko honí rychlý čas. Bylo zapotřebí občas volit opravdu zvláštní stopu, ale hlavně zůstat na suchém podkladu. To mě v jednu chvíli také stálo zadní nárazník a nejspíše i ohnutý ráfek, jelikož jsem si musel ve vnitřní levé zatáčce vyjíždět natěsno k mezi, až tam jednou místo nezbylo. V cíli z toho bylo až páté místo, ovšem se ztrátou 0,88 s na třetího. Ztráta se ale nepočítá, body jsou neúprosné a ty mě odkázaly do třetí řady v A finále.

Na voze jsme nic zásadního neměnili. Start byl ovšem tentokrát opravdu divoký. Ze třetí řady jsem měl hezký výhled na všechny soupeře i se startovacími světly a nestačil jsem se divit. Z loňska, kdy jsem si sám dvakrát zkusil trefit start odpočítáváním, tak vím, jak jsou čidla neúprosná a vím, že se dá pustit spojka pouze pár setin, možná desetin před bliknutím lamp. Docílíte tak toho, že vůz ujede prvních pár centimetrů k čidlu v průběhu bliknutí lamp a ostatní se rozjedou až poté. Jistý si ovšem jsem tím, že tato prodleva není 0,6 vteřiny, jako tomu bylo u některých vozů tentokrát. Ještě zvláštnější na celé věci je, že většina přítomných se shodla na stejném názoru, ovšem startovací elektronika byla jiného… Zůstal jsem stát na startu, protože jsem byl přesvědčený, že jde o ulitý start a nechtěl jsem zbytečně dávat zabrat poloosám, ovšem žádná siréna se nespustila a tak jsem s obří ztrátou vyjel. V první zatáčce se strhla skrumáž, po které zůstala stát na trati Michala Kalná a mě se povedlo předjet Standu Šustu. Měl jsem před sebou Zdendu Kučeru, kterého jsem se chystal předjet venkem v první zatáčce pod tribunami. Ovšem uprostřed manévru proti mě najednou stál hasič u odstavené dvěstěšestky, o které jsem však do té doby nevěděl. Štěstí, že v tu chvíli se mě vnitřkem nesnažil předjet Standa, protože toho bych úhybným manévrem strhl na jediného komentátora závodu, který stál na vnitřku zatáčky...

Opakovaný start finále mi vyšel mnohem lépe než ten předchozí a kolem Standy se mi povedlo se procpat na třetí místo za Jardu a Petra. Na tomto místě jsem pár kol kroužil, než jsem si byl jistý, že mám vybudovaný náskok, abych se mohl odebrat do jokerlapu a vrátil se zpět na svojí pozici. To se mi povedlo a snažil jsem se nahnat čas. V tu chvíli se ovšem na Jardově autě objevila technická závada, Petr se dostal na první místo a oba dva okamžitě zajeli do jokerlapu. Proto jsem nestihl svou ztrátu na Petra stáhnout a tak se mi alespoň podařilo překonat Jardu, který bojoval s vylomeným zadním kolem. Najížděli jsme s Petrem do posledního kola a já jsem si říkal, že druhé místo je pěkné a nebudu už dále riskovat. To jsem ale nečekal, že mi Petr trošku otevře vnitřek v levém vracáku, kam jsem instinktivně strčil předek auta a dostal se na úroveň Fabie. Takto jsme projeli prostor mezi vnitřními vracáky. Petr byl na vnitřku a tak jsem jako svojí jedinou šanci viděl v překřížení a dostat se na výjezdu na vnitřek. Sám jsem tomuto manévru moc nevěřil a tak jsem si říkal, že alespoň uděláme finále dramatičtější. Petr byl ale na výjezdu trošku delší a mně se to povedlo! Byl jsem na prvním místě! Už bylo zbývalo pouhé půlkolo a já si pořád opakoval "hlavně neudělat nějakou blbinu". Všechno už proběhlo v pohodě a mohl jsem jako první protnout cílovou pásku. Poprvé v životě jako první vůz A finále, poprvé jako jezdec D1A, poprvé jako první v D1A. Je pravda, že tentokrát nám šlo štěstí naproti, ale to k vítězství prostě potřebuje každý jezdec. Od prvního kola jsem jel na ulomeném ráfku a jen zázrakem udržel po celé finále dostatečný tlak.

Byl to skvělý pocit, umocněný tím, že to vůbec nikdo nečekal. Radost v celém týmu byla nepopsatelná a myslím, že byla daleko větší, než při jakémkoliv vítězství s dvěstěpětkou. Auto je docela pocuchané a tak budou zapotřebí nějaké opravy. Před závody jsme se bavili, že pokud tento víkend vše klapne, vydáme se na Evropu do Německa, ovšem finanční možnosti jsou v tomto ohledu značně omezené a aktuálně to vypadá, že budeme muset z našeho záměru spíše upustit a soustředit se tak na nejbližší možný závod. Který to ovšem bude, nedokážu zatím říci. Vím, že dnes odjíždím testovat formuli do Mostu a o víkendu nás čeká ostrý start za volantem Glorie C8F ve třetím závodním víkendu Divize 3.