Byla to dlouhá cesta. Tentokrát nemám na mysli cestu na závodiště (která taky nebyla krátká), ale cestu, kterou musel projít náš tým, než jsme se postavili na start prvního závodu s novým vozem. Nebylo to vůbec jednoduché a dlouhou dobu byl výsledek nejistý, ale povedlo se nám to! V nejbližší době přineseme samostatný článek o stavbě auta a tak se nyní budu věnovat spíše závodu. Auto jsem si poprvé vyzkoušel v pátek navečer, projížďkou mezi vesnicemi. Byly odzkoušeny klíčové komponenty pro funkčnost vozu a mohlo se vyrazit. Na místo jsme dorazili v sobotu přes den.

Závodiště bylo spíše skromné, ale veškerou práci znepříjemňovaly jakési bílé chomáčky, které houfně poletovaly z místních stromů. Na autě jsme doladili nejnutnější věci a byli připraveni na technickou přejímku. Předtím nás ale čekala administrativní, která se vcelku protáhla. Od mnoha závodníků jsem během čekání fronty slyšel, "že to je fronta jak na pracák", s tím rozdílem, že sem peníze nesete... :-) Samotnou technickou přejímkou jsme prošli naprosto bez problémů a mohlo se na trať.

V prvním volném tréninku jsem si auto poprvé osahal v ostrém režimu, obržďoval nezajeté destičky a poznával novou trať. Čtvrtý čas v D1a proto nebyl překvapením a spíše mě potěšila nevelká ztráta. Autu jsme lehce poladili tlumiče a chtěli vyrazit na druhý volný trénink. Ten jsme ale o cca minutu nestihli a tak se nedalo nic dělat.

Do měřeného tréninku jsem tedy nastoupil s plánem postupně zrychlovat, ale rozhodně nijak neriskovat. I tak jsem hned v prvním měřeném kole zažil svojí první krizovku s novým autem. Naštěstí vše dobře dopadlo a mohl jsem pokračovat. Druhé měřené kolo jsem jel tak na 60% a v každé zatáčce měl velkou rezervu. I tak jsem zajel druhý čas v D1a se ztrátou sedmi desetin vteřiny na prvního Jardu Kalného. Docela nás to všechny potěšilo, protože auto začalo ukazovat svůj potenciál.

Na první rozjížďku jsme téměř kompletně přenastavili tlumiče, brzdy a plní očekávání vyrazili na start. Stál jsem na pole position vedle Petra Bílka. Po zhasnutí světěl jsem pustil spojku a ozvalo se povědomé křupnutí. Praskla poloosa. První co mě napadlo: nemáme s sebou nic náhradního a tak jedeme domů. Auto jsme za pomocí mechaniků odtlačili zpátky do depa, já se šel převlíknout a kluci zatím vyndavali poloosu z auta. Diagnóza byla za chvíli jasná, prasknul kolový kloub. Vydal jsem se po depu shánět rezervní díl. Tady bych rád poděkoval za pomoc všem závodníkům, kteří se podíleli. Štěstí jsem nakonec nalezl u Vráti Kintera, sice který potřebný kloub vyhodil, jelikož se mu rozsypal vnitřek, ale my jsme z koše vyndali zdravý obal, který jsme potřebovali, a tak jsme byli zachráněni. Díly na sebe sice plně neseděly, ale šikovné ruce mechaniků je dostaly na správné místo. Mohl jsem se opět převlíknout do závodního a vyrazit na start druhé rozjížďky.

Tentokrát jsem už nestál na poleposition, ale na venkovní stopě. Opět blikla zelená světla, opět jsem pustil spojku a opět se ozvala rána. Tentokrát praskl kloub na druhé straně poloosy. Co se dá dělat, tentokrát už by byla snaha na opravení zbytečná, vynechali jsme dvě rozjížďky a tak nebyla šance nastoupit do finále. Museli jsme začít ještě před koncem závodu balit a vydat se domů. Nicméně toto všechno byl risk, se kterým jsme museli počítat, jelikož vše bylo připravené narychlo a neodzkoušené. I tak auto ukázalo časem v měřeném tréninku svůj potenciál a pro nás to byl impuls, že stavba jde správným směrem a má cenu pokračovat. Nyní nás čeká dokončení vozu a pokud to bude možné, řádné otestování.