Kompletní videogalerie ze závodu zde.

Do Sedlčan jsme se všichni moc těšili. Bylo k tomu také mnoho důvodů. Problém, který jsme měli v Maďarsku s poloosami, se zdál být vyřešený, byl za námi úspěšný test, který proběhl bez problémů (i když nám v předvečer testu zkomplikoval přípravy nefungující alternátor), a tak jsme do Sedlčan odjížděli všichni plni očekávání. Ne že bychom měli přehnané představy o výsledku, přeci jenom je vůz nový a vznikl ve skromných podmínkách, ale byli jsme zvědavi na porovnání s konkurencí, kolik budeme ztrácet, kde se objeví slabiny vozu, atp...

Závod pro nás začal dobře, ve volném tréninku jsem byl na druhém místě za letícím Jardou Kalným. Pořád si musím zvykat na jiná jména kolem mého na výsledkové tabuli. Je to teprve pár let, co jsem si chodil na výsledkovou tabuli číst tato jména ještě jako divák :-). Ztráta na prvního byla osm desetin a třetí Petr Bílek na mě ztrácel desetiny čtyři. Pro zajímavost, kromě Oty Výborného jsme s Jardou byli nejrychlejšími na trati napříč všemi divizemi :-). Do měřeného tréninku jsem se pokusil zrychlit, ale trať byla lehce nakropená a tak se časy všech poněkud zhoršily. První byl opět Jarda a poté se povedlo trojici pilotů Petr, já a Standa Šusta srovnat se do jedné desetiny. Měl jsem tu čest být uprostřed :-).

Toto pořadí mi do první rozjížďky předurčilo stát přesně mezi Kalnými, zprava Jarda a zleva jeho dcera Míša. Štěstí, že jsme přijeli auto hlavně otestovat a že je v Sedlčanech nově jokerlap. Tyto dvě věci mě přesvědčovaly, že ta první zatáčka za blatník nestojí. Nakonec byly všechny tyto úvahy k ničemu, protože těsně před bliknutím lamp se zničehonic snížily otáčky na startovacím režimu o několik tisíc a auto neodstartovalo. Celý proces jsem zopakoval a poté se rozjel normálně přes spojku. To už byly ale obě dvěstěšestky skoro v první zatáčce a já se dal do stíhání. To byla ovšem chyba. Ten nepovedený start mě dokonale rozhodil a poté tempo na hraně přinášelo jednu chybu za druhou. Musím přiznat, že tak špatnou jízdu jsem už dlouho nejel, a pátý čas celkově mi byl také „zaslouženou odměnou“. Navečer nás čekalo mnoho telefonátů s motorářem a hrabání se v notebooku, ale snaha se vyplatila a díky všem zainteresovaným startovací systém opět fungoval.

Ráno jsme měli v plánu vyrazit na warm-up, ale těsně před odjezdem jsme zjistili, že je rozpojený výfuk, a jenom díky rychlé práci mechaniků se mi podařilo odjet. Tady bych chtěl poděkovat panu řediteli závodu Masarikovi, že nás pustil na trať i s divizí 1, ale dříve to fakt stihnout nešlo. Od prvních metrů jsem cítil, že dnes se do auta probudil úplně jiný člověk. Auto mě poslouchalo, jelo kudy jsem chtěl a tak jsem začínal opět tlačit na pilu.

V druhé rozjížďce jsem stál na startu opět s Kalnými, tentokrát ovšem na vnějšku. Start jsem měl lepší než Míša a tak jsem zkusil první zatáčku zavřít, ovšem Míša nepovolila... :-) Usadil jsem se tedy na třetím místě a při nejbližší příležitosti zajel do jokeru a začal honit čas. Pak ale přišla v levé zatáčce povědomá rána a byl konec. Rozsypaný kloub. Nedá se nic dělat, máme ještě jednu rozjížďku a náhradní poloosa čeká připravená v doprovodném autě, bliklo mi hlavou. Po menších úpravách od našich bleskurychlých mechaniků padla na své místo a mohlo se jet na start třetí rozjížďky.

Tentokrát nás na startu bylo více o Petra Bílka, který obsadil poleposition, a Vencu Veverku, který stál vedle mě na vnitřku. I přesto, že mi na startu povadly otáčky, byl jsem opět v první zatáčce o půl auta před ostatními. To je ovšem málo :-), při pokusu o zavření jsem od Michaly opět chytil ránu na práh a tak jsem alespoň cestou do kopce předjel Vencu a byl opět třetí, abych opět v nejbližším kole zajel do jokeru. Tentokrát už v dalším kole průjezd problémovým vracákem proběhl bez lupnutí a tak jsem myslel, že je problém vyřešen. Ovšem v dalším kole, když Míša zamířila do jokeru, tak jsem v levém vracáku opět uslyšel lupnutí a mnoho dalších ran. Tentokrát vyskočila poloosa celá a zůstala na trati. Zklamání bylo nyní větší, protože jsem věděl, že je v tomto závodě konec a že se do finále nepodíváme.

Musím přiznat, že když odhlédnu od technických problémů, tak mi jinak vždy hezký závod v Sedlčanech tentokrát kazila extrémní prašnost. Opravdu jsem byl mnohokrát vděčný za to, že zde nejedu poprvé a můžu se odvážit pokusit nějakou zatáčku trefit po paměti. To ale není závodění, které by mě bavilo. Je to neúměrný risk oproti nahnaným desetinkám a takto se závodit nedá. Raději pojedu po více uklouzané trati, ale budu si jistý tím, kam jedu. Na suchu se sice jezdí rychlé časy :-), ale trefovat střelnici poslepu je zážitek, který vás pak budí i o půl jedné ráno...

Nyní, s krátkým odstupem od závodu, už máme podezření na dva faktory, které mohou způsobovat praskání kloubů, a tak se na nápravě do dalších závodů intenzivně pracuje. Často mi byla kladena otázka, proč se tato závada neprojevila už při testování, ale nyní vím, že odpověď je snadná: Při testech se prostě taková hrana ještě nejela :-). Před srpnovým pokračováním v Sedlčanech by nás určitě měl čekat ještě další test a tak doufám, že se mi s vozem povede ještě více sžít a zrychlit, protože dle onboardů mám na mnoha místech malé rezervy, které ve finále tvoří těch pár chybějících desetinek, a tak se mi na tom snad podaří zapracovat!